Rozhovor s Veronikou Boulterovou o muzikoterapii a brumli

Veronika Boulterová je muzikoterapeutka, která se dlouhodobě věnuje práci se zvukem, hlasem a hudbou jako cestou k sebepoznání i uzdravování.

Ve své praxi propojuje intuitivní přístup s vědomou prací s vibrací a prožitkem. Její práce je zaměřena na jemné ladění těla i duše prostřednictvím přirozených tónů a rezonancí.

Jedním z nástrojů, ke kterým má blízko, je brumle – prastarý nástroj, který v jejím podání získává hluboký meditační i terapeutický rozměr.

I. Osobní cesta a začátky

• Jak dlouho se věnuješ muzikoterapii a co tě k ní původně přivedlo?

Muzikoterapii se věnuji od roku 2014. Protože hudba byla mou součástí od dětství, pracovala jsem mnoho let v hudebních vydavatelstvích a od roku 2010 jsem se začala věnovat terapeutické práci – líbilo se mi propojení hudby a terapie. Umělecké terapie mi dávají velký smysl. K terapiím mě před 23 lety přivedly životní situace s mým starším autistickým synem. Bylo toho – a stále je – mnoho k zvládání.

• Co tě na muzikoterapii nejvíc fascinuje – práce s lidmi, hudba samotná, nebo ten hlubší přesah mezi nimi?

Fascinuje mě vše. Když jsem začala studovat celostní muzikoterapii, netušila jsem, kam až mě zavede. Probudila ve mně ještě větší fascinaci neobvyklými hudebními nástroji, jejich zvuky a tím, jak dokáží ovlivňovat fyzickou i mentální oblast člověka. Jsem věčnou – a vděčnou – zvukovou badatelkou.

• Máš za sebou hudební vzdělání, nebo tě k této cestě přivedla spíš osobní zkušenost s léčivou silou hudby?

Od malička mě hudba provázela. Jako malá jsem si vymýslela vlastní písně a melodie, od 7 do 18 let jsem zpívala ve sborech, v hudební škole jsem prošla klasickou výukou a osm let jsem hrála na různé druhy fléten. Se studiem celostní muzikoterapie ale bylo přínosné umět se odprostit od klasických návyků a stupnic a vrátit se více k přirozenému projevu.

• Jak bys popsala svůj přístup – spíš intuitivní, vibrační, nebo strukturovaný a vedený konkrétní metodikou?

Když pracuji s dospělými nebo s dětmi individuálně, je můj přístup více intuitivní, ale zároveň propojený s metodikou. Vnímám zvuky nástrojů a všímám si toho, co každý potřebuje. Zároveň ale často dodržuji i pravidla metodiky – střídání nástrojů podle metody CMLH, kterou jsem studovala na Filozofické fakultě UPOL. Při skupinové terapii se víceméně držím této metody, protože ji mám na sobě i na jiných vyzkoušenou se skvělými výsledky. Profesor k ní dospěl díky více než 30leté praxi a je velmi účinná. Nelze ji však používat „bezhlavě“. Roli v tom hraje i osobnost muzikoterapeuta a schopnost vnímání zvukových frekvencí pro danou skupinu či jednotlivce. Zpěv je vždy improvizovaný, i když se některé motivy mohou někdy opakovat – mizí, znovu se vynořují nebo přichází úplně nové. Při aktivní muzikoterapii s dětmi někdy používám i jiné, spíše zábavné nástroje, které bych nikdy pro relaxační/léčivou muzikoterapii nepoužila.

Celý rozhovor naleznete i na webu brumle.cz